Aktualita: Integrativní psychoterapie, sebezraňující jedinci

Diskusní fórum projektu TERA vítáme příspěvky účastníků našich kurzů, připomínky, nápady, podněty k diskusi o psychoterapii a expresivních terapiích.

Aktualita: Integrativní psychoterapie, sebezraňující jedinci

Příspěvekod KristýnaŠ » sob 06. pro 2014 18:36:00

Klinický proces uzdravování v integrativní psychoterapii u sebe-zraňujících jedinců

Kristýna Šlajsová

Jako téma aktuality jsem si vybrala článek s názvem Klinický proces v integrativní psychoterapii u sebe-zraňujících jedinců (volně přeloženo), jenž byl publikován v roce 2013 v magazínu Psychotherapy pod záštitou Americké psychologické asociace, autorem článku je Barry E. Wolpe, který pracuje v centru, kde se uplatňuje především integrativní psychoterapie.
Autor se snaží v daném článku vystihnout klinický proces uzdravování u sebe-zraňujících jedinců prostřednictvím integrativní psychoterapie, včetně intervence a variability výsledků. Celý proces tak popisuje ve čtyřech fázích či strategiích. První z nich je samotná role empatického terapeuta v průběhu celé terapie. Druhou strategií je expozice terapie jako samotné léčby pro léčbu obávaných myšlenek, chování a především emocí. Další je zaměření se na vyvolávání sebe-zranění a zážitková intervence. Poslední - čtvrtou fází je modifikace a hojení vlastních ran s individuální řadou z široké škály psychodynamických zkušeností a kognitivně-behaviorální terapie.
Samotná integrativní psychoterapie úzkostných poruch je v tomto pojetí kombinací psychodynamické, kognitivně-behaviorální a zážitkové intervence v rámci autentického vztahu, který se snaží dosáhnout vhledu do vlastní perspektivy a usiluje o změnu kognitivně-afektivních kořenů, jenž vytvářejí nesnesitelně bolestivé perspektivy vlastního já.
Empatie je typickým integračním procesem v jakékoli psychoterapii, to jest uznáváno již od počátků psychoterapie. I zde u mnoho pacientů je v počátcích uzdravování se právě empatie, kterou by měl disponovat každý dobrý terapeut. Empatickou zkušenost, kterou pacienti zažívají, se pro některé stává vzácnou zkušeností. Avšak může také nastat situace, že ani terapeut není vždy zcela empatický. Autor se však zmiňuje o tom, že ani to není zcela na škodu a může to vést u pacienta k odhalení některých vztahových problémů. Dokládá to svou vlastní zkušeností: Pacient jednou poznal, že jsem měl problém s usínáním při našem sezení a zcela bez sarkasmu prohlásil: „Je mi líto, že pro Vás nejsem zajímavější pacient.“ Tento výrok dovedl nakonec pacienta k tomu, že si nepřipadá dost dobrý ani v jedné stránce svého života. Autor také upozorňuje na to, že je důležité zachovat empatické spojení s pacienty po celou dobu terapie a zvláště pak, když se pokouší o provádění konkrétnějších terapeutických zásahů. Navíc je dle něj mít také třeba na paměti, že terapeutova odpověď nemusí být empatická v takovém rozsahu pro všechny pacienty a každý pacient ji vnímá jako zcela individuální záležitost.
Co se týče druhé fáze, či strategie jedná se o expoziční terapii neboli terapii expozice. Ta spočívá v tom, že pacienti jsou vystaveni obávaným myšlenkám, chování a emocím. Autor ji používá v kombinaci kognitivně-behaviorální terapie, do níž zahrnuje školení relaxace, expozice obávaných podnětů a kognitivní restrukturalizaci. Imaginace a živá expozice se provádí v odstupňovaných krocích. Terapie expozice je určena především pro pacienty, kteří vyjadřují a pociťují nepříjemné emoční prožitky, které přes emocionální zpracování významu slibují jistou změnu v pohledu na sebe sama, druhých a jejich budoucnosti.
Zaměření se na vyvolávání sebe-zraňujících emocí, myšlenek a chování je třetí fáze, či strategie léčby. Hlavní technika je pojmenována po samotném autorovi článku, tedy Wolfeho zaměřovací technika nebo také Wolfeho technika pro / na zaměření (volně přeloženo). Pacienti mají za úkol směřovat veškerou svou pozornost na bolestivé vzpomínky či myšlenky, vyvolávající jejich úzkost, o kterých vypráví terapeutovi. Obvykle se během jednoho, či dvou takových sezení vyjeví související zraňující vazby, které jsou pro terapii takového pacienta klíčové. Cílem je tedy vyvolat katastrofické obrazy, vyvolávající specifické sebe-zranění. Bylo zjištěno, že většina těchto sebe-zranění souvisí s dávnými rodičovskými zrady, které jedince obklopují po celý život a vytvářejí v nich pocity méněcennosti, nedokonalosti a neoblíbenosti. Objevuje se u nich také ve velké míře strach z opuštění a samoty. Terapeut v této fázi prozkoumává hluboce propojené sítě myšlenek pacienta, implicitní pocity a asociace, které jsou zdrojem úzkostlivosti.
Léčení aktivovaného sebe-zranění zahrnuje techniky od psychodynamiky, kognitvně-behaviorálních technik a zážitkové intervence zaměřené na několik samostatných, ale vzájemně propojených cílů. Včetně určení a úpravy obrany pacienta proti bolestivým prožitkům, zvýšení vlastní účinnosti, zvýšení tolerance proti bolestivým podnětům, emotivnímu zpracování bolestivé reality, kterou se mění sebehodnocení a řešení katastrofických konfliktů. Prvním obranným posunem je automatické přesunutí pozornosti z úzkostné zkušenosti k jeho důsledkům.
Poslední léčebnou fází je modifikace samotných myšlenek pomocí kognitivně-behaviorálních technik, kdy pacienti začínají smýšlet jinak o své úzkosti, o vztazích, jež vedou a problémech, které jim způsobují zásadní úzkostlivé stavy. Po jisté době dochází k transformaci kognitivních i behaviorálních vzorců, které mají za následek snížení či zcela vymizení úzkostlivých stavů.

Zdroj: Wolfe, E.B. (2013). Clinical Process in an Integrative Psychotherapy for Self-Wounds. Psychotherapy American Psychological Association, 50(3), 326–330. DOI: 10.1037/a0032407
KristýnaŠ
 
Příspěvky: 1
Registrován: sob 06. pro 2014 18:14:31

Zpět na PROJEKT TERA

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků

cron