Punkový syndrom

Diskusní fórum projektu TERA vítáme příspěvky účastníků našich kurzů, připomínky, nápady, podněty k diskusi o psychoterapii a expresivních terapiích.

Punkový syndrom

Příspěvekod maggie » pon 14. dub 2014 19:21:25

„The film tells about Pertti Kurikka´s Name Day… So it is about one retard who sings punk and three retards who play punk. You should watch it and think about whether you should hate disabled people or love and respect them.“ – Kari Aalto, Pertti Kurikan Nimipäväd

Vybaví se vám při představě slova „muzikoterapie“ skupina klientů vyťukávající rytmus za pomocí afrických bubínků? Po zhlédnutí finského dokumentu „Punkový syndrom“ pro vás tento výraz získá úplně nový rozměr. Skupina čtyř mužů s mentálním postižením ve středním věku vám dokáže, že punk rozhodně mrtvý není a že v jejich podání má toho pořád ještě hodně co říct.
Punková skupina Pertti Kurikan Nimipäväd vznikla v roce 2009 během workshopu pořádaného finskou neziskovou organizací Lyhty. Pojmenování dostala podle frontmana Perttiho Kurikana, který právě v den založení kapely slavil svůj svátek. Mezi své hudební vzory tito muzikanti řadí finské punkové legendy a tak jako každá punková skupina, jež to se svou hudbou myslí opravdu vážně, kladou velký důraz na své texty, prostřednictvím kterých se pouští do mnohdy velmi ostré kritiky současné společnosti. A jsou to právě texty, které nám umožňují nahlédnout do světa hlavních protagonistů dokumentu. Ti v nich popisují své každodenní starosti od nechuti přistoupit na omezující pravidla společnosti, které jako osoby s handicapem zákonitě pociťují, až po jejich nejméně oblíbenou činnost – pedikůru. I přes svou relativně krátkou existenci za sebou mají tito muzikanti nemalé úspěchy. Podařilo se jim například vydat jejich první singl a mimo nabitého koncertního programu v rodné zemi měli také možnost vyjet na turné do Německa a Norska. Netřeba dodávat, že se jim všude dostalo opravdu vřelého přijetí a není se ani čemu divit - členové Pertti Kurikan Nimipäväd i přes jejich postižení a vadou řeči frontmana Perttiho zvládají velmi dobře komunikaci s publikem, které si téměř okamžitě získají na svou stranu. Vedle koncertních ukázek se dokument zaměřuje také na záběry z backstage kapely a vztahy mezi jednotlivými členy.
Dokumentární film ověnčený mnoha odbornými filmovými cenami představuje také pozoruhodnou sondu do prostředí sociálních služeb v jednom ze severských států, které jsou proslulé pro svůj vyspělý přístup k osobám se zdravotním postižením. Zajímavé je například pozorovat vztah mezi jednotlivými členy kapely a pracovníky neziskové organizace, pod jejíž záštitou skupina funguje. Hodinu a půl dlouhý dokument nám tak nabízí velkou inspiraci jak v poněkud netradičním využití muzikoterapie tak i v přístupu k osobám s mentálním postižením obecně.
Punkový syndrom (v org. Kovasikajuttu)
Režie: Jukka Kärkkäinen, Jani-Petteri Passi
Finsko/Norsko/Švédsko 2012

Zdroj:
http://www.csfd.cz/film/328341-punkovy-syndrom/
http://kovasikajuttu.fi/en/about-the-band

















Pokusím se teď o trochu teorie k danému tématu, tedy k muzikoterapii jako takové. Nebudu rozvíjet, jak se muzikoterapie dělí, jaká historie ji provází ani pro koho všeho je určená. Zaměřím se pouze na prvky, které je možné vidět v již zmíněném dokumentu. Jedná se o zpěv, kompozici hudby a písní a posledně hudební vystoupení.
Zpěv písní obecně podporuje schopnost vyjadřovat se. U lidí s mentálním postižením, u kterých často bývají problémy v oblasti produkce řeči, pomáhá zlepšovat artikulaci, rozvoj slovní zásoby, rytmus a kontrolu dechu. Tím, že se lidé naučí text, který později zpívají, rozvíjí paměť. Jak je v Punkovém syndromu patrné, skupinový zpěv zaručuje kontakt s lidmi, možnost odreagovat se a celkově člověk se ve skupině společně s ostatními vyjádří snáz než individuálně.
V dokumentu si texty písní skládají sami protagonisti. Není moc často k vidění hudební skupina lidí s postižením, která by si texty sama skládala a vyrážela na turné po světě. V ČR sice jednu takovou máme, kapelu The Tap Tap, kde hrají především lidé s tělesným postižením, ale vraťme se ke skupině Pertti Kurikan Nimipäväd, u které psaní textů podporuje schopnost sdílet myšlenky, pocity a vyjadřovat vlastní názor, což bývá u lidí s mentálním postižením velmi obtížné, možná i z důvodu nepřijetí názoru ostatními, to ale v dokumentu nevidíme. Naopak, kapela si své publikum získala svými písněmi, které jsou složené především texty takzvaně „ze života“.
Příprava a realizace hudebního vystoupení je poslední fází celé terapie, můžeme mluvit i o jakémsi vyvrcholení. Lidem s mentálním postižením pomáhá příprava i realizace budovat pocit sebedůvěry a sebevědomí. Zároveň také vnímání druhých, pokud se, jako v našem případě, jedná o skupinovou muzikoterapii. Co je ale zřejmě nejdůležitější, je integrace. To kouzelné slůvko, které znamená, že se lidé s postižením začleňují do intaktní společnosti. Úspěšná integrace je vrcholem každé práce s lidmi s postižením. A u kapely Pertti Kurikan Nimipäväd se dá o integraci skutečně hovořit.

Zdroj: http://www.muzikoterapie.cz/muzikoterap ... ch-technik
Autorky: Alena Brablcová (1. část)
Magda Valíčková (2. část)
Speciálně pedagogická andragogika, 3. ročník
maggie
 
Příspěvky: 1
Registrován: sob 29. bře 2014 20:55:26

Zpět na PROJEKT TERA

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron