Aktualita: Expoziční terapie virtuální realitou u OCD

[Tereza Konečná]

Expoziční terapie virtuální realitou u OCD

Částečný překlad a výtah z článku

Expoziční terapie virtuální realitou (Virtual Reality Exposure Therapy, zkráceně VRET) získává stále více pozornosti zejména na poli úzkostných poruch a poruch příjmu potravy. Studie kolektivu autorů v čele s Amparo Bellochem pojednává o užitečnosti využití VRET z perspektivy pacientů OCD, které považují za jedno z možných východisek současné situace, kdy klasicky prováděná kognitivně behaviorální terapie až u 50% léčených pacientů nevyvolává předpokládané reakce, a to ani za předpokladu kombinace s farmakoterapií. To si vysvětlují především jako důsledek častých obtíží pacientů dostatečně se zapojit v rámci metody systematické desenzibilizace a expozice (Exposure and Response Prevention, ERP), například z důvodu nedostatečné motivace až nechuti a odporu.
V současnosti bývá VRET využívána nejčastěji při léčbě nejrůznějších úzkostných poruch, jako je klaustrofobie, akrofobie, sociální fobie a při léčbě posttraumatické stresové poruchy. Data vyplývající z dosud nečetných a často omezených studií naznačují slibný potenciál VRET jako náhrady ER. Autoři se odvolávají na studii Andersona a kolektivu z roku 2013 zkoumající aplikaci VRET v případě klientů trpících sociální fobií, kdy se VRET jevila co do efektivity srovnatelně s roční nepřetržitou skupinovou terapií.
Ve své vlastní studii se pak rozhodli zaměřit využití VRET u pacientů s OCD s symptomy kontaminace a častého mytí. Výzkumu se zúčastnily 4 ženy s diagnostikovanou OCD s hlavními symptomy kontaminace a mytí ve věku od 22 do 42 let, přičemž žádná z nich v době studie nebrala žádná psychofarmaka a stejně tak žádná z nich neměla zkušenosti s VRET, ačkoliv 2 ženy hrály pravidelné počítačové hry. 2 ženy docházely třetím měsícem na KBT, jedna žena upadlo do recidivy 2 roky po úspěšně aplikované KBT a v době výzkumu čekala na uvolnění místa na terapii, jedna právě terapii ukončila.
Před samotnou VRET byly participantky stručně seznámeny s náplní a průběhem výzkumu. Dále podstoupily kompletní psychologické vyšetření a po podepsání informovaného souhlasu ještě vyplnily dotazník RJPQ (Reality Judgement and Presence Questionnaire), škálu VAS (Visual Analogue Scales) a několik sebeposuzovacích škál zahrnujících symptomy OCD, deprese, úzkosti, dysfunkční přesvědčení, dispozice k dělání si starostí a strategie myšlenkové kontroly. Hardware VRET se sestával z Full HD 46>> TV, laptopu a zařízení Kinect propojující TV a laptop. Účastnice pak sledovaly TV, která jim promítala je samotné, zatímco Kinect umožňoval komunikace s počítačem skrze gestikulaci či hlasové příkazy. Software (COVE) byl speciálně navržen pro Kinect a obsahoval čtyři sety různých aktivit odehrávající se ve stále stejném scénáři: čištění a úklidu kuchyně. Ten mohl být výzkumníkem přerušen, aby ověřil a případně zamezil mycí impulzy. Výzkumník měl pak také úlohu průvodce celým scénářem, říkal účastnicím jednotlivé kroky, které měly provádět. Výhodou je možnost přizpůsobení jednotlivých úkolů konkrétnímu klientovi úpravou intenzity expozice na základě aktuálních reakcí a potřeb. Sety se mezi sebou odlišují úrovní znečištění a nepořádku v kuchyni. V průběhu jednotlivých úkolů byly participantky požádány o udání míry své úzkosti a odporu na škále 1 až 10. Celý průběh experimentální situace byl natočen.
Dle výsledků RJPQ software navodil u účastnic poměrně silný pocit přítomnosti a uvěřitelnosti, samy scénáře nevyvolávaly negativní efekty ani v jedné z účastnic. Celkově můžeme říci, že efekt virtuální reality (realističnost, pocit přítomnosti) působil slaběji na starší účastnice. Ačkoliv nejstarší účastnice (42 let) v dotazníku vyjádřila silný pocit realističnosti, její zapojení a pocit přítomnosti byly velmi nízké.
Výzkum si kladl za cíl zejména ověření vhodnosti vývoje a aplikace VRET při léčbě pacientů s OCD s ohledem na to, že dosavadní pokusy na tomto poli jsou zatím stále jen velmi kusé a omezené. COVE podle všeho dokázal v závislosti na náročnosti (navozované špinavosti) setu navodit postupně rostoucí míru úzkosti a odporu, z čehož autoři usuzují úspěšnost svého pokusu, jakožto jasného ukazatele potenciálu využití VRET při léčbě OCD.
V neposlední řadě důležitým poznatkem pokusu je pozitivní ohlas pacientů na užitou metodu, která potvrzuje dřívější zjištění Garcia-Palacia et. al. z roku 2007, kdy až 80% účastníků výzkumu preferovalo VRET nad expozici in vivo.



Zdroj:
Belloch, A., Cabedo, E., Carrió, C., Lozano-Quilis, J. A., Gil-Gómez, J. A., & Gil-Gómez, H. (2014). Virtual Reality Exposure for OCD: Is It Feasible? Revista de Psicopatologia y Psicologia Clinica, 19(1), 37-44.